1. Vždyť jsme jen jednou na světě (U Štajgrů)
2. Mým domovem ztichlá je putyka
3. Pražská frajerka (Na Kuklíku)
4. Já mám dnes o sklo víc
5. Pražské potulky (U Fleků, U Pinkasů, U Primasů, U Tomáše, U Jelínků, U Štajgrů, U Valšů, Alhambra, Aréna, Hvězda, Zavadilka)
6. Na Marjánce (Na Marjánce)
7. Do nočních lokálů
8. Točte se pardálové
9. Ve Zlaté studni (U Zlaté studně)
10. Má roztomilá Baruško
11. Když jsem přišla k Vonáskovům (U Vonásků)
12. Ach pryč, ach pryč je všecko (Batalion, U Zelené žáby, U Zlatého soudku)
13. Na Vlachovce (Na Vlachovce)
14. Pane strážník (U Fleků)
15. Bezovka (Bezovka)
16. Já už tě nechci
17. K Šusterovům do Karlína (U Šusterů)
18. Nando, ty jsi ta myš fórová (U Kocanů)
19. Emanuel Přibyl (U Anděla)
20. Baj Kaj Laj – Praha je všech Čechů ráj (U Slona)
21. Lidičky, já mám rád pívo
22. Ku Praze uhání vlak
23. Točte se pardálové
24. Má roztomilá Baruško
Bylo nebylo. Někdy v polovině sedmdesátých let devatenáctého století hrávali čeští muzikanti po pražských pivovarských restauracích, obyčejně každý den jinde, a aby si vydělali nějaký ten krejcar, zpívali oblíbené odrhovačky typu: „Ó du líbr Augustin“. Ale pomalu si začali stavět různá prkna a prkénka, na nichž mohli přednášet kuplety z veselých událostí pražských. Vznikaly tak první prosté šantány, po vídeňsku tingl-tangly, ještě ne stálé, ale zatím putovní čili ambulantní. Každé ráno, po noční produkci, přijel šantánový sluha s károu, na kterou naložil potřebné rekvizity, aby je převezl na další štaci. To vše se vždy dělo za asistence četných zvědavců, dospělých i dětí.
Zpěváci dostávali od hostinského na přilepšenou tzv. „pasírunk“, ale jenom v pivě. Každý z nich dostal dva nebo tři džbánky obyčejného piva, nebo místo dvou džbánků obyčejného jeden džbánek ležáku. Vstupné si zpěváci vybírali sami. Většinou nejhezčí zpěvačka souboru vzala talíř a obcházela návštěvníky. Někdo nedal nic, někdo taky jen dva krejcary. Kdo nechtěl být rušen, koupil si vstupenku za 20 krejcarů, opřel ji o sklenici či láhev a měl pokoj na celý večer. Co se vybralo, o to se zpěváci a zpěvačky dělili. Tento peněžní příděl jmenoval se „part“. Někdy obnášel jen pár krejcarů, nebyla-li návštěva, což se zhusta stávalo ke konci každého měsíce. Ale slušná večeře se tenkrát dala pořídit za dvanáct krejcarů. Dva výtečné vuřty za deset a kus dobrého chleba za dva krejcary, a večeře byla hotova. Zapila se vodou ze studně a šlo se spát. A když nebylo na vuřty, stačil kus chleba, voda a šlo se spát s vidinou, že zítra bude líp.
Pojďte s námi na malou procházku magickým světem pražských pivovarských zpěvních síní. Ruku na srdce, ne že by se tenkrát pilo míň než dnes, ale rozhodně se u toho víc zpívalo, besedovalo a vůbec společensky žilo. A po sobotním šantánu či candrbálu následoval zpravidla nedělní rodinný výlet spojený s obědem, kde posléze na dámy čekala káva, dezerty a nejnovější drby, na děti pořádný cuc na kládě, a na pány nějaký ten žejdlík dobrého piva s kumpány a brachy. Vše se řádně probralo a cesta domů dala možnost důstojně vystřízlivět. A kam se vyráželo? Z centra pěkně na Královské Vinohrady, ale také do Vršovic, do Karlína, na Břevnov i na Pohořelec, a samozřejmě i do Holešovic na Výstaviště.
Není náhodou, že naše CD otevírá nejslavnější kuplet tzv. pražské Jubilejní výstavy z roku 1891 „Vždyť jsme jen jednou na světě“, který zkomponoval a s velkým úspěchem interpretoval věčný medik Josef Práger. V této slavné písni tak trochu popsal svůj osud věčného studenta, i když on sám nakonec přece jen úspěšně dostudoval.
Ale vraťme se k Jubilejní výstavě. Ta přinesla Praze Průmyslový palác, Křižíkovu fontánu, první Křižíkovu elektrickou dráhu na Letné a od května do října 1891 ji navštívilo téměř 2 500 000 návštěvníků. Tehdy se zdálo, že rozvoj pražských šantánů a zpěvních síní nic nezastaví. Na dlouhou dobu tomu opravdu tak bylo.
Je téměř jedno, kde na své procházce rozezpívanou Prahou začnem. Což se nejdřív zastavit „U Štajgrů“, poté „U Fleků“, „U Pinkasů“, „U Primasů“, „U Tomáše„ „U Jelínků“, „U Vonásků“, „U Šusterů“, „U Zlaté studně“, „U Kocanů“, „U Valšů“, „U Anděla“, „Na Vlachovce“, v „Batalionu“, „U Zelené žáby“, „Na Kuklíku“, „Na Marjánce“, „V Bezovce“, v „Alhambře“, v „Aréně“, ve „Hvězdě“ a na „Zavadilce“. Kdyby nám to ještě nestačilo, můžeme spolu zavítat opět do Holešovic na tzv. Druhou Jubilejní výstavu, která se konala v r. 1908, a to přímo do unikátní hospody „U Slona“.
Uvítá nás pivní společnost Baj Kaj Laj, naráz se ocitneme v Indii, kde na nás čekají hinduističtí bohové Šiva, Višnu a Bráhma, vyposlechneme si smutný nářek pražského měšťana, který se právě vrátil z návštěvy habešské vesnice postavené pro účely Jubilejní výstavy přímo na pražském Výstavišti: „Pravdu máš drahá, nač se trápit dál, že mně ten Habešan Klotildu vzal“, a než nás stihne zachvátit smutek, rozveselí nás japonské krásky: „My jsme gejši z Jokohamy, přijely jsme do Čech samy“. Alespoň tak to je v operetě Baj Kaj Laj E. Starého a K. Fořta. Náladu nám zvedne i podobně rozverný kousek autorů E. Starého a J. Kubíka „Pražské potulky“, úsměv na tváři nám vyloudí i zapomenutá flekovská anekdota „Pane strážník“ a duši i uši pohladí neznámá Hašlerka „Ve Zlaté studni“. To vše v režii takových bardů, jakými byli J. Š. Malostranský, J. H. Zefi, J. Waltner či A. Tichý.
A tak naše procházka pražskými zpěvními síněmi a šantány spěje pomalu do svého finále. Tím je píseň „Já mám dnes o sklo víc“ věnovaná Velkopopovickému Kozlu, který se v první polovině sedmdesátých let předminulého století klubal na svět stejně jako první pražští zpěváčci a šansonety.
